Vladislav Slezák: PŘÍBĚHY Z HVĚZDÁRNY

Ilustrace Hana Vavřinová, odborné korektury textu Mgr. Lenka Soumarová

Váz., formát 185×218 mm, cca 100 stran, ilustrace v textu,

cena: 269,- ISBN: 978-80-7686-015-5 EAN: 9788076860155

Nebe nad našimi hlavami je plné tajemství. Hvězdy, galaxie, planety i černé díry. To vše zkoumají hvězdáři. Jedním takovým je i tatínek Kristínky a Adámka. A protože děti s ním jezdí na nejrůznější hvězdárny a do planetárií, rády se s vámi podělí o svá vesmírná dobrodružství. Stačí, aby bylo chvíli jasno a už utíkají do kopule k dalekohledu, pozorují všechny ty nebeské krásy, a přitom vymýšlejí příběhy. Třeba o cestě na oběžnou dráhu, výpravě na planety, do černé díry, anebo za pokladem na tajuplný hrad. Některé z nich se staly, jiné mohou být i ze světa fantazie. Vydejte se společně s nimi vstříc těmto zážitkům. Po knížce Pohádky z hvězd přichází Vladislav Slezák s další pohádkovou knihou o hvězdách a vesmíru s názvem Pohádky z hvězdárny. Má nejen přinést pohádkové příběhy, ale také poučit. Vladislav Slezák často čerpá ze zvídavých dotazů dětí, kterým o vesmíru vypráví na hvězdárně. Spolu s dcerou Kristínkou také připravují video seriál V záři hvězd.

Ukázka z knihy: Šup do černé díry Hvězdáři jsou podivuhodní lidé. Často nazývají objekty ve vesmíru nejrůznějšími podivnými názvy, které na Zemi připomínají něco úplně jiného. Tak třeba některé hvězdy jsou podle nich trpaslíci. A to vůbec nejsou malé! Některé jsou zase obři. Na obloze občas zasvítí rudý skřítek, rozhraní mezi stínem a světlem na Měsíci je zase podle nich terminátor. A přitom na Zemi jde o akčního hrdinu. A nejvíc tajemné se pro děti zdají být černé díry. Nejsou to oka na ponožkách ani důlky v asfaltu. Tatínek říkal Kristínce a Adámkovi, že díky obrovské přitažlivosti z nich nevyletí ven vůbec nic, ani světlo. A všechny hvězdičky i planety tyto černé díry drží v našem hvězdném velkoměstě, v naší Galaxii, pěkně pohromadě. Zkoumaly je prý celé týmy vědátorů a díky tomu, že se spojili a namířili na ně své přístroje zvané radioteleskopy, což jsou ohromné talíře, máme potvrzeno, že opravdu existují. „Co si do takové černé díry zaletět?“ zeptala se Kristínka. „Poletíme? Třeba jen jako.“ Toužila po dobrodružství. „A ty už nikdy nechceš vidět maminku?“ namítl táta. „Já navrhuju, abychom zůstali tady na Zemi, vyslali něco, co už nepotřebujeme, a budeme to sledovat od nás ze Země. Staneme se řídicím centrem třeba tohoto starého vysavače,“ ukázal na vyřazený přístroj. Děti souhlasily a ten stařičký nefunkční válec s hadicí posloužil jako raketa mířící do černé díry. Do místa, kam by letěl tak dlouho, že bychom zestárli, a ještě by to nestačilo. Tak je to daleko.