RUDOLF BRANČOVSKÝ (POLETÍME?)

Když se baví publikum, bavíme se i my

Generic interview

15. narozeniny lze slavit lecjak. Když jde o na narozeniny kapely nabízí se především oslavy koncertní a ve zdejších luzích a hájích je jen málo partiček, které za to umějí vzít tak jako osmičlenný turbošansónový ansámbl Poletíme?. Živelnost, dynamika i nakažlivá energie, díky nimž si skupina vybudovala výsostnou pozici na tuzemské klubové i festivalové scéně, se v letošním roce oslav 15 let existence Poletíme? podařilo skvěle přenést i na živák Best of do gramofonu s podtitulem 15 let ve vzduchu, na jehož křest se můžeme těšit 30. srpna v Ledárnách Braník.

A právě vznik live alba na dvojkoncertě v brněnském klubu Fléda, kde byl natočen také záznam České televize (podívejte se zde) jsou jedněmi z témat našeho rozhovoru s frontmanem kapely a výtvarníkem Rudolfem Brančovským, který si můžete přečíst níže…

Patnáct let je dlouhá doba. Co se vám za ní splnilo a co jste ve svých začátcích vůbec neočekávali, že by se vám mohlo podařit?
Já jsem si naopak při své naivitě myslel, že budeme za patnáct let mnohem dál. Že budeme hodně slavní a bude nás znát každý. Pak přišlo vystřízlivění, ale zároveň i chuť pořád pokračovat a zdolávat další a další problémy. Potom jsme potkali Václava Koubka, začali k němu jezdit hrát do Chotěmic, a on nám řekl zajímavé moudro, že je to naopak normální, a že inkubační doba hudebního projektu v české republice, je patnáct let. Pak jsme jeli s turné s Wohnout, a i ti nám potvrdili, že to trvá patnáct let, než se vůbec něco začne dít, a to samé nám řekli i kluci z Divokýho Billa. Dnes to těch patnáct let je, a já vím, že je pořád ještě hodně lidí, kteří kdyby nás znali, tak by se jim to určitě líbilo a těšilo je to, ale kteří nás zatím neznají. Takže potenciál tu pořád je.

Pozorujete za tu dobu nějakou obměnu svého publika? Mnoho muzikantů říká, že popularita záleží na neustálé schopnosti oslovovat mladší posluchače, protože ti starší vždy časem odpadnou…

My máme výhodu, že nás poslouchá opravdu široké spektrum lidí. Poslouchají nás hodně děti – někdy i k nelibosti rodičů – takže ta nová generace nám přirozeně dorůstá, ale zároveň nás běžně poslouchají i třicátníci, a poslouchá nás i generace těch nejstarších, takže občas máme stížnosti, že máme koncert jen k stání, a že bychom tam měli mít aspoň nějaká místa k sezení. Čili je běžné, že vpředu na nás tančí mladá maminka s třemi dětmi a vzadu sedí a poslouchá jejich dědeček. Ten průřez mě hodně baví.

Jak se ti dnes pro to široké spektrum publika píší písničky? Jde to stále snadno?
Už to rozhodně není tak jednoduché. Ze začátku jsem je sypal z rukávu a každá mi připadala skvělá. Při tom opojení vlastní genialitou se pak pochopitelně zdá, že sláva je velmi blízko. Naštěstí to tak není a čím je člověk starší, tím si na sebe klade větší nároky. S každou další deskou myslím na to, že se nechceme opakovat, že by to mělo být autentické, že lidé očekávají, že to zase bude zábava… a zároveň si chci udržet to, že to bude upřímné. I proto jsou rozestupy mezi alby delší. Máme tak víc času na vlastní život.

Dostavuje se podobná zodpovědnost i u kompilací, jako je ta aktuální k patnácti letům?
Určitě. Proto jsme zvolili živý záznam. Chtěl jsem, aby lidé dostali písničky v podobě, v jaké je dnes hrajeme. V současné, usazené formě, a ne tak, jak zněly a jak jsme je natáčeli před těmi třeba dvanácti nebo patnácti lety.

Jak bylo náročné je na ten výroční koncert – z toho velkého množství, které máte – vybírat? Sahali jste hodně i do minulosti a ke skladbám, které už dlouho nehrajete?
Otevřel jsem ten náš “zpěvník”, co s sebou tahám na koncerty a hned bylo jasné, že bychom rádi zařadili i takové, které hrajeme málo. A že si chceme i zavzpomínat. Jsou tam tak i písničky, na které se na běžných koncertech nebo na festivalu, kde se hraje jen necelou hodinu, nedostane. Ale většina byla víceméně jasná. Takže je to hrozně dlouhý (smích). Je to hodně písniček a tak je to nakonec dvojabum. Ale hezky se sešlo to, že jak se nahrávaly dva večery, tak zatímco u toho prvního jsme měli na začátku trochu trému a konec naopak vyšel fantasticky, u druhého koncertu jsme v první polovině byli totálně našláplí, ale v té druhé se přece jen začala trochu projevovat únava. Takže se to dalo dobře poskládat.

Žádný problém se neobjevil?
Nejtěžší bylo, že se ty koncerty jednak nahrávaly na album, a jednak je i natáčela Česká televize. Takže jsme se museli zároveň soustředit, abychom to zahráli co nejlíp, ale zároveň u toho nezapomenout i co nejvíc dělat tu “šou”, aby to i vizuálně nebyla nuda a bavilo to i lidi v sále. A dopadlo to dobře – nemuseli jsme ani nic dohrávat, ani nic opravovat, jen se upravovaly hlasitosti a například žádný autotune nebyl potřeba. Mně se například často stává, že popletu slova nebo třeba prohodím sloky – což na koncertech působí jako milé zpestření a lidi, kteří ty skladby dobře znají, to samozřejmě vždycky pobaví, ale tady se to myslím stalo jen jednou, a ještě u verze skladby, u které bylo i tak jasné, že vypadne a že ji nepoužijeme.

Co vlastně pro vás dnes znamená “dobrý koncert” ?
Když se baví publikum, bavíme se i my, a ještě se občas podaří vsunout něco, co může někomu něco dávat. Nějaké myšlenkové nebo řekněme i intelektuální obohacení. A už si u toho i zvykáme na lidi, kteří nás v minulosti občas vykolejili. To jsou takoví, kteří přijdou, pilně poslouchají, ale jen stojí opodál a vůbec to nevypadá, že by je to nějak bavilo nebo se jim to líbilo. Ale na konci přijdou, děkují a dozvíme se, že byl ten dotyčný na vrcholu blaha. Prostě jen nemá potřebu u toho skákat a řádit. Nejlepší jsou takové koncerty, kdy se na tom shodneme z kapely všichni – tam je jasné, že to bylo opravdu povedené. Teď se nám stává moc hezká věc – že když hrajeme koncerty na náměstích, jako jsou různé městské slavnosti, které já osobně považuji za hodně těžkou disciplínu, protože je tam mnohem těžší vůbec jen zaujmout posluchače, kteří nepřišli primárně na ten koncert, tak s námi lidé z prvních řad vždy společně zpívají naše písničky. To je super.

A co vystoupení, kdy “nemáš svůj den”. Kdy třeba vůbec nemáš dobrou náladu nebo navíc nějaké osobní problémy?
Je to určitá role. Musíš si navléct tu kůži, ten pomyslný kostým, a jít na podium jako na jeviště. Někdy to jde snáze, někdy méně, občas si říkáme s klukama “dneska jsem to projel na autopilota”, ale vždy by to mělo být neošizené. A občas i to, že se tam mezi námi něco děje, člověku pomůže a nakopne ho to.

Nelezete si se spoluhráči po těch letech ještě na nervy? Myslím takové věci, jaké znají snad všichni pořadatelé koncertů – že se na podiu čtyřčlenná kapela tváří jako hrozní kamarádi, a na hotelu pak vyžadují čtyři jednolůžkové pokoje…
V našem případě jsou spíš pořadatelé nešťastní z toho, že když přijedeme, tak i s řidičem a techniky je nás třináct. Takže třeba o jednolůžkové pokoje bychom si asi ani nedovolili říct – to by nás pak asi museli zabít… (smích) Ale vážně – my jsme měli vždycky – až na opravdu výjimečné momenty – hezké a přátelské vztahy. Ale v poslední době se to ještě prohlubuje a zlepšuje tím, jak se nám postupně rodí děti. Je to další společné téma, manželky už se taky znají navzájem, všechno to jsou skvělý ženský, občas si i děti můžou spolu hrát… To je pro nás a vztahy v kapele úplně nová zkušenost.

Na co se v nejbližší době nejvíc těšíte?
Je léto, takže festivaly, to je vždycky fajn. Teď v sobotu 22. července v Brně na Mendel Festu budeme hrát s Gipsy Kings a se slavnou balkánskou dechovkou Fanfare Ciocarlia. Myslím, že Brno zažije obrovsky našláplý večer, a pro nás to samozřejmě bude dost prestižní společnost. A 30. srpna budeme křtít v Praze na Prague Open Air v Ledárnách Braník. No a pak vyrazíme na turné po klubech. A když všechno vyjde a dopadne dobře, tak v lednu a únoru se chystáme už do studia nahrávat další řadové album.

foto:Lukaš Kadeřábek a David Podrabský

Kontakt pro media:

Lukáš Kadeřábek, SUPRAPHON a.s.