Opera Giacoma Pucciniho, Manon Lescaut ve Státní opeře

Opera ­Manon Lescaut z roku 1893 byla prvním velkým úspěchem Giacoma Pucciniho. Hudba je plná nádherných melodií a syrových emocí od vášnivého duetu des Grieuxe a Manon v 2. dějství až po zdrcující opuštěnost závěrečné Manoniny árie „Sola, perduta, abbandonata“.
Literární Manon, v Čechách známá především ze slavného zpracování Vítězslavem Nezvalem, vychází z francouzského milostného románu Abbého Prévosta Příběh rytíře des Grieux a Manon Lescaut, který knižně vyšel v roce 1731 v Paříži. Román Pucciniho hluboce zaujal, nicméně nakladatel Ricordi se tehdy ještě téměř neznámého skladatele snažil od zhudebnění odvrátit vzhledem k možné konkurenci s Massenetovou velmi úspěšnou Manon. Puccini se však nenechal odradit a prohlásil, že „žena jako Manon může mít více než jednoho milence“.
Navzdory problematickému vývoji (na projektu se podílelo pět libretistů) se premiéra Manon Lescaut v Turíně 1. 2. 1893 stala naprostým hitem u publika i kritiky. V Čechách byla poprvé uvedena v Národním divadle 24. 4. 1894. V budově Státní opery byla inscenována poprvé 1. 11. 1923 za řízení tehdejšího šéfa opery Nového německého divadla Alexandra Zemlinského

Státní opera uvádí novou inscenaci opery Giacoma Pucciniho Manon Lescaut v režii Slávy Daubnerové a v hudebním nastudování dirigenta Simona Di Feliceho. Režisérka Sláva Daubnerová pojímá Manon Lescaut jako příběh odhodlání a naivních představ
o novém životě. Manon se snaží vymanit z bludného kruhu a utéct za lepším životem, přičemž využívá jedinou zbraň, kterou má, mládí a krásu. „Chce vyhrát, ale ve světě, v němž se pohybuje, nemá šanci. Ocitá se nad propastí mezi realitou a iluzí a my jsme svědky jejího životního zápasu,“ konstatuje Sláva Daubnerová. Podle ní to sice na první pohled může vypadat, že Manon využívá muže, kterými je obklopena, avšak ve skutečnosti je zneužívána a vykořisťována ona sama. Žene se za neuskutečnitelným mýtem, který je dívkám podsouván, avšak není realizovatelný. V příběhu Manon hraje důležitý moment obraz pouště, kterým se Sláva Daubnerová spolu se scénografem Alexandrem Corazzolou inspirovala. „Každé dějství opery se odehrává na jiném místě. Končí na poušti v Americe, kde Manon umírá. Tento závěrečný, velmi surreální a poetický obraz se stal inspirací pro celý scénický koncept. Poušť, osamělá dálnice a nekonečný horizont s příslibem něčeho, co existuje za ním. Rozhodli jsme se do tohoto prostředí umístit celý děj opery. Manon je neustále na cestě, na útěku. Je archetypem ,padlé ženy‘, důležité ale je upozornit na společenský kontext, na okolnosti, za jakých se do životní situace dostala,“ uvedla Sláva Daubnerová v rozhovoru s dramaturgyní opery Jitkou Slavíkovou pro program k inscenaci. Dirigent Simone Di Felice na Manon Lescaut obdivuje hudební vynalézavost, v níž se projevuje Pucciniho mládí, jeho niterná, téměř divoká invence. „Charakter této opery je nesmírně vášnivý, často v zoufalé podobě, ale obsahuje i nezapomenutelné lyrické melodie a lehké a ironické pasáže. Přes toto bohatství různých charakterů je celková struktura velmi přesvědčivá a dramaturgicky dokonale vyvážená a funkční. Orchestrace je neuvěřitelně vyzrálá a bohatá na různé barvy, od těch nejextrémněších až po odvážně rafinované. Je to skutečné mistrovské dílo, které by si pražské publikum rozhodně nemělo nechat ujít!“ říká Simone Di Felice a dodává: „Máme vynikající sólistické obsazení, brilantní sbor, neuvěřitelně pružný a virtuózní orchestr, který mám to potěšení poprvé dirigovat.“

Podle Pera Boye Hansena, uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery, je Pucciniho opera Manon Lescaut považována za klíčové dílo v jeho skladatelském vývoji, v Praze se ale dlouho nehrála. „Manon Lescaut ukazuje silný obraz lidské krutosti, Pucciniho krásná hudba ale dodává postavám i vřelost a soucit. Vzhledem k její předchozí přesvědčivé práci v Praze bylo přirozené požádat Slávu Daubnerovou o nastudování této ,feministické‘ opery,“ dodává.

INSCENAČNÍ TÝM:
Režie: Sláva Daubnerová
Dirigent: Simone Di Felice
Scéna: Alexandre Corazzola
Kostýmy: Tereza Kopecká
Světelný design: Daniel Tesař
Video design: Dominik Lukács Žižka
Choreografie: Jan Adam
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Sbormistr: Adolf Melichar
OBSAZENÍ:
Manon Lescaut: Petra Alvarez Šimková / Ghiulnara Raileanu
Lescaut: Lukáš Bařák / Csaba Kotlár
Renato des Grieux: Peter Berger / Milen Božkov
Geronte di Ravoir: Jiří Sulženko / František Zahradníček
Edmondo: Martin Šrejma / Daniel Matoušek
Hostinský / Seržant lukostřelců: Ivo Hrachovec / Roman Vocel
Taneční mistr / Lampář: Josef Moravec / Vít Šantora
Muzikant: Michaela Zajmi / Kateřina Jalovcová
Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery
Balet Opery Národního divadla

Zpěváci

Moldavská sopranistka Ghiulnara Raileanuová v roli Manon nepřesvědčila, Des Grieux Milena Božkova pěvecky obstál, ale herecky je těžkopádný. Lescaut Lukáše Bařáka byl skvělý pěvecky i herecky, rovněž tak Geront Františka Zahradníčka.

Děj opery

První dějství
Amiens
Studenti, měšťané a vojáci očekávají před hostincem příjezd dostavníku. Procházejí se, popíjejí, hrají karty, žertují s dívkami a spolu se studentem Edmondem zpívají o mládí a lásce (Ave, sera gentile |Buď pozdraven, vlídný večere). Přichází Edmondův přítel, rytíř Renato des Grieux, a ironicky napodobuje jejich zpěv (L’amor? Questa tragedia, ovver commedia io non conosco! |Láska? Tuhle tragikomedii neznám!). Přijíždí dostavník, z něhož vystupuje Manon v doprovodu svého bratra Lescauta, seržanta královské gardy, a bohatý pařížský královský pokladník Geronte de Ravoir. Des Grieux je na první pohled krásou Manon okouzlen. Když Lescaut a Geronte vstoupí do hostince, kde mají přenocovat, des Grieux Manon osloví. Dozví se, že ji její bratr odváží na příkaz jejich otce do kláštera. Lescaut zavolá svou sestru, ta odchází do hostince a des Grieux si vášnivě přiznává: takovou ženu ještě nikdy nepotkal (Donna non vidi mai simile a questa). Půvabům Manon podlehne i starý Geronte a žádá hostinského, aby mu sehnal kočár: chce Manon unést. Edmondo jejich rozhovor vyslechne a informuje o něm svého přítele. Des Grieux přesvědčuje Manon o své lásce, a nakonec ji přemluví ke společnému útěku. Oba pak odjíždějí kočárem, připraveným pro Geronta, do Paříže. Geronte zuří, ale Lescaut jej uklidňuje: bude snadné odlákat Manon, milující přepych, od chudého studenta.

 

Druhé dějství
Paříž
Lescautova předpověď se vyplnila. Manon opustila des Grieuxe poté, když mu došly peníze. Žije v Gerontově domě, obklopena přepychem – a přesto se nudí. Svému bratru přiznává, že bohatství je slabou náhradou za lásku, kterou poznala (In quelle trine morbide… | V těch hebkých krajkách…). Lescaut jí vypráví, že se des Grieux pokouší v hazardních hrách získat peníze, aby s ní mohl opět žít. Jejich rozhovor je přerušen. Nejprve přichází skupina hudebníků, aby Manon zazpívali madrigal. Pak vejde Geronte s přáteli a s tanečním mistrem, který Manon učí menuet. Když Geronte a hosté odejdou, objeví se des Grieux. Nevěra je záhy zapomenuta a oba milenci si znovu vášnivě vyznávají lásku (Tu, tù, amore? Tu! Ah! mio immenso amore | Ty , to jsi ty, lásko? Ty! Ach, má nekonečná lásko). Překvapí je Geronte. Manon se mu vysměje a Geronte s hrozbami odejde. Lescaut se vrací se zprávou, že Geronte šel pro stráže, a naléhá na Manon a des Grieuxe, aby rychle utekli, protože Manon hrozí vyhnanství. Ale Manon chce nejdřív sebrat co nejvíc šperků a drahých předmětů. To zdržení je osudné. Geronte se objeví s policií a Manon je zatčena. Lescaut zabrání des Grieuxovi, aby zasáhl: kdyby byl zatčen i rytíř, nemohl by už Manon pomoci.

Třetí dějství
Manon je odsouzena s dalšími trestankyněmi k deportaci do Luisiany, francouzské kolonie v Americe. Krátké orchestrální intermezzo vychází z milostného duetu Manon a rytíře des Grieux v 2. dějství a rekapituluje události, které se odehrávají mezi oběma dějstvími: uvěznění Manon a příjezd do Le Havru, a utrpení i naděje rytíře des Grieux.

Le Havre
Lescaut podplatí jednoho strážce, aby mohl s rytířem des Grieux osvobodit Manon. Manon se objeví u okna vězení a des Grieux se ji snaží povzbudit. Jejich rozhovor přeruší ironická píseň lampáře, který zháší světla (E Kate rispose al Re… | A Katka králi na to…). Plán útěku se nezdařil. Velitel vyvolává jména odsouzených dívek, které pod dohledem stráží a za výsměchu přihlížejícího davu odcházejí na loď. Des Grieux zoufale prosí kapitána lodi, aby směl Manon do vyhnanství doprovázet (Guardate, pazzo son | Pohleďte, jsem blázen). Kapitán je jeho nářkem dojatý a nakonec souhlasí.

Čtvrté dějství
Amerika
Oba milenci bloudí pouští, do níž uprchli po přistání v New Orleansu. Manon je na pokraji sil a nemůže jít dál. Když se des Grieux vydá sám hledat pomoc, Manon přemůže hrůza a zoufalství (Sola, perduta, abbandonata | Sama, ztracená, opuštěná). Des Grieux se vrací se zlou zprávou, žádné obydlí nenašel. Oba milenci si naposledy vyznávají lásku a vyčerpaná Manon umírá v des Grieuxově náručí.

Jaromír Hampl Zdroj a foto: SO