Líza Doolittlová a Henry Higgins v divadle Pod Palmovkou
Pygmalion, pravděpodobně nejslavnější komedii anglického dramatika irského původu George Bernarda Shawa uvedlo libeňské divadlo jako třetí premiéru letošní sezóny. Název Pygmalion upomíná na antický mýtus o kyperském sochaři Pygmalionovi, který vyřezal ze slonové kosti tak krásnou dívku, že se do ní zamiloval a uprosil bohyni lásky Afroditu, aby jí vdechla život.
Hra byla hrána nejprve roku 1913 ve Vídni, v Berlíně a v Praze, v Londýně roku 1914. Po úspěchu na divadelních prknech byla hra třikrát zfilmována, včetně muzikálové verze z roku 1964 My fair Lady.
Děj hry
Shaw se inspiroval Pygmalionem, jeho moderní Pygmalion je londýnský profesor fonetiky Henry Higgins, který uzavře se svým přítelem plukovníkem Pickeringem sázku, že naučí pouliční květinářku Lízu Doolittleovou výslovnosti vznešené dámy. Líza hovoří ostravským dialektem. Higginsovi se to podaří tak dokonale, že jeho žákyně okouzlí londýnskou smetánku na plese, jako kdyby ani nebyla Angličanka, ale spíše Maďarka. Skoro se zdá, že Higgins pomohl Líze překonat propast mezi spodinou, kam ji zařazovala její výslovnost a intonace (londýnské nářečí cockney zaměněno ve hře ostravským dialektem), a nejvyššími společenskými vrstvami. Higgins však ve svém koženém pedantství nepostřehne, že při jeho fonetickém experimentu Líza vyspěla ze zaostalého děvčete v ženu vědomou si své lidské ceny, toužící po plném citovém životě a hotovou přes všechnu svou vzpurnost a prostořekost věnovat svou lásku svému učiteli. Higgins se však její lásku zdráhá přijmout, a tak závěr hry zůstává otevřený. V epilogu, který netvoří součást hry, George Bernard Shaw vysvětlil, že ani Higginsův, ani Lízin charakter nepřipouštěl šťastný sňatek, a že si tedy Líza raději vzala mládence Freddyho, který ji zbožňoval, a otevřela si s ním květinářský obchod.
Mohlo by se zdát, že příběh květinářky Lízy Doolittlové a profesora fonetiky Higginse poněkud připomíná pohádku o Popelce – muž z vysoké společnosti stvoří z obyčejné holky dámu. Slavná muzikálová verze My Fair Lady se této možnosti chopila dokonale. Shaw ovšem setrvale proti této romantizující verzi příběhu protestoval. On přece pojmenoval svou hru „Pygmalion“, a to byl sochař krajně narcistní povahy, neschopný navázat kontakt, který si stvoří sochu – ženu k obrazu svému. Shaw byl skvostný ironik: muž učí ženu mluvit, ale hovořit s ní nedokáže. Byl i dosti drsný provokatér, bavilo ho pobuřovat, nechal Lízu dokonce vyjadřovat se velmi vulgárně – to bylo na viktoriánské scéně naprosto skandální.
Inscenace Michala Langa přibližuje Lízu současnému českému divákovi, její prostý původ zosobňuje severomoravský dialekt (typický pro jednu z někdejších klíčových oblastí těžkého průmyslu u nás). Klasické dílo aktualizuje také nejedním odkazem na estetiku steampunku, a to nejen ve scénografii, kostýmech a rekvizitách.
O autorovi
Irský dramatik G. B. Shaw se narodil v Dublinu roku 1856. Debutoval roku 1892 hrou Domy pana Sartoria, po níž následovala řada vtipných, většinou satiricky přiostřených dramat s náměty dobovými (Živnost paní Warrenové, Candida), historickými (Pekelník, Caesar a Kleopatra, Svatá Jana). Roku 1925 obdržel Shaw Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel v listopadu 1950. Smrt byla důsledkem nehody, prořezával na zahradě stromy, spadl a zlomil si nohu. Bylo mu čtyřiadevadesát let.
Tvůrci
Překlad: Lukeš Milan
Úprava textu: Lang Michal, Ullrichová Daria
Režie, autor hudby: Lang Michal
Dramaturgie: Ullrichová Daria
Pohybová spolupráce: Krátká Frejová Martina
Hygiena design: Janeček David
Videomapping: Šourek David
Produkce: Benčová Markéta
Hlasová spolupráce: Szymiková Regina
Herci
Paní Higginsová, matka Henryho Higginse: Málková Marie
Profesor Henry Higgins: Teplý Jan
Paní Eynsford-Hillová, matka: Seidlová Hana
Slečna Eynsford-Hillová, její dcera: Michálková Lucie
Freddy Eynsford-Hill, její syn: Blažek Jaroslav
Plukovník Pickering: Reif Petr
Paní Pearsová, hospodyně Henryho Higginse: Wojtylová Ivana
Pan Alfred Doolittle, popelář: Bareš Igor
Líza Doolittlová, jeho dcera: Gajdošíková Pavla
Nepomuk, maďarský polyglot: Němec Martin
Velvyslanec: Kroneisl Jan
Jeho choť: Krátká Frejová Martina
Čumil a nezvaný host: Dlugoš Teodor
Bob, komorník: Alexandr Stankov
Kolemstojící a Lord: Jakub Kalián, Rálek Benjamin
Kolemstojící a Dáma: Běhounová Jolana, Masaříková Tereza
V hlavních rolích excelují Pavla Gajdošíková a Jan Teplý, jsou dokonale sehraní. V nastudování Městského divadla Brno z devadesátých let mluvila Líza hantecem, tady ostravským dialektem. „Ta holka se jen tak nevzdá! Inspirující je také její laskavost a touha něco změnit“, řekla ke své roli Pavla Gajdošíková. Výborně ztvárnil roli otce Lízy Igor Bareš. Petr Reif, nováček v souboru, skvěle zahrál plukovníka Pickeringa.Ten si neustále přehazuje pásku z jednoho na druhé oko, takže vlastně vidí dobře. Své postavy zahrály výtečně i Ivana Wojtylová (Paní Pearsová), Martina Krátká Frejová (choť velvyslance). Dřívější členka souboru Marie Málková byla úžasná. Všichni herci hrají s maximálním nasazením. Zpestřením je robot-komorník v podání Alexandra Stankova.
„Od premiéry Pygmalionu uplynulo sto let a někdy je, když čtete scénář, až zarážející, jak se za tu dobu nic nezměnilo. Nechceme být realističtí, uvádět dobovou inscenaci. Snažili jsme se vytvořit tak trochu alternativní Londýn, alternativní svět, očistit téma Pygmalionu od archaismů a umocnit tak jeho nadčasovost a současnost,“ řekl režisér Lang.
Pochvalu zaslouží i dokonalá výprava Lenky Hollé, londýnské počasí evokuje na začátku i déšť. Výjimečné jsou i kostýmy. Inscenace hezky plyne bez hluchých míst, filmové projekce dokonale zapadají do děje. Představení je ve všech ohledech velmi zdařilé, stojí za návštěvu. Po skončení premiéry si tvůrčí tým oprávněně zasloužil dlouhé minuty trvající ovace ve stoje.
Jaromír Hampl Zdroj a foto: Divadlo Pod Palmovkou