Italský kulturní institut uspořádal ve své barokní kapli za přítomnosti velvyslance Maura Marsiliho večer plný skvělé hudby.

Za klavír usedl Mistr Cristian Leotta, který celý program věnoval skladbám Ludwiga van Beethovena.

Christian Leotta (narozen 1980 v Catanii, Itálie) je italský virtuózní pianista. V 7 letech začal studovat hru na klavír, pokračoval ve studiu na milánské konzervatoři u Maria Patuzziho a je bývalým žákem klavíristy Karla Ulricha Schnabela. Leotta studoval na Theo Lieven International Piano Foundation a také u Rosalyn Tureck na Tureck Bach Research Foundation v Oxfordu. Studoval také na Literární a filozofické fakultě Milánské státní univerzity. Christian Leotta vstoupil na mezinárodní koncertní scénu v roce 2002, kdy v pouhých 22 letech přednesl v Montrealu všech 32 Beethovenových klavírních sonát. Beethovenovy sonáty poté zahrál v dalších 22 významných městech hudby, jako jsou Madrid, Benátky, Vancouver, Ville de Quebec, Kjóto, Mexico City, Lima či Rio de Janeiro. V dubnu 2004 mu tehdejší prezident Italské republiky Carlo Azeglio Ciampi udělil medaili za interpretaci těchto sonát po celém světě. „Mimořádný talent s nádherně niternou muzikálností“, tak klavíristu Christiana Leottu popsala legendární Rosalyn Tureck, a velký Karl Ulrich Schnabel o něm napsal: „jeho porozumění hudebnímu charakteru klasicistních a romantických skladatelů je dokonalé.“ Ve své generaci patří k nejoceňovanějším interpretům klasického a romantického repertoáru, vystoupil již ve více než padesáti zemích na pěti kontinentech, spolupracuje s významnými orchestry, jako jsou Münchner Philharmoniker, Wiener Kammerorchester, Orchestra Nazionale Sinfonica della RAI, Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi, a účinkuje v nejprestižnějších koncertních sálech.

Beethovenovy klavírní sonáty,

Prvním klavíristou, který v rámci koncertního cyklu zahrál zpaměti všechny sonáty byl Hans von Bülow. Po něm to zopakoval až v roce 1927 Artur Schnabel, který také v polovině 30. let jako první pořídil nahrávky všech sonát. Soubor 32 Beethovenových sonát patří mezi stěžejní díla klavírní literatury. Beethoven je psal průběžně téměř celý život a velmi zřetelně se v nich odrážejí jeho různá tvůrčí období. Zároveň dochází k vývoji sonáty jako hudební formy, od klasicistní podoby navazující na Haydna a Mozarta po začínající romantismus.

Program

Klavírní sonáta C dur WoO 51

Klavírní sonáta č. 21 C dur, op. 53 Valdštejn

Sonátové tempo a Allegretto pro klavír WoO 50

Klavírní sonáta č. 29 B dur, op. 106 Hammerklavier

Klavírní sonáta, WoO 51, C dur, je neúplná skladba pro klavír, byla složena před Beethovenovým odchodem z Bonnu v roce 1792. Byla objevena mezi Beethovenovými dokumenty po jeho smrti a vydána v roce 1830. Sonátové tempo a Allegretto pro klavír WoO 50 bylo rovněž vydáno posmrtně až v roce 1950.

Klavírní sonátu C dur Valdštejn složil v letech 1803-1804. Valdštejn, je jednou ze tří nejpozoruhodnějších sonát jeho středního období (dalšími dvěma jsou Appassionata, op. 57, a Les Adieux, op. 81 a). Valdštejn, dokončený v létě 1804 a svým rozsahem překonávající předchozí Beethovenovy klavírní sonáty, je klíčovým raným dílem Beethovenovy „hrdinské“ dekády (1803–1812). Nastavil standard pro klavírní kompozici velkým stylem. Název sonáty je odvozen od Beethovenova věnování jeho blízkému příteli a mecenáši hraběti Ferdinandu Ernstovi Gabrielovi z Valdštejna, příslušníku českého šlechtického rodu Valdštejnů. Je to jediné dílo, které mu Beethoven věnoval. V italštině je také známá jako L’Aurora (Úsvit) pro zvučnost úvodních akordů třetí věty, která má vyvolat obraz rozbřesku. Je považována za jednu z Beethovenových největších a technicky nejnáročnějších klavírních sonát. První část ronda vyžaduje simultánní pedálový trylek, vysokou melodii a rychlé běhy levé ruky a coda obsahuje oktávy glissanda psané v dialogu mezi rukama. Průměrné přehrání celého Valdštejna trvá asi dvacet pět minut.

Klavírní sonáta č. 29 B dur, op. 106 je považována za jedno z nejdůležitějších děl skladatelova třetího období. Řadí se mezi největší klavírní sonáty všech dob. Dokončena v roce 1818 je často považována za technicky nejnáročnější Beethovenovu klavírní skladbu a jedno z nejnáročnějších sólových děl klasického klavírního repertoáru. První zdokumentované veřejné vystoupení bylo v roce 1836 Ferencem Lisztem v Salle Erard v Paříži za nadšené recenze Hectora Berlioze. Název sonáty pochází z Beethovenovy občasné praxe používání německých spíše než italských slov pro hudební terminologii. V roce 1816 Beethoven hledal radu ohledně německého slova, které by mohlo nahradit pianoforte (neboli fortepiano), a po zvážení různých možností si vybral Hammerklavier (kladívkový klavír“. Dílo hojně využívá pedál una corda, přičemž Beethoven dává na svou dobu nezvykle podrobné pokyny, kdy jej použít. Sonáta věnovaná jeho mecenášovi, arcivévodovi Rudolfovi, vznikala od léta 1817 do pozdního podzimu 1818. Představuje velkolepý vznik mnoha témat, která se měla opakovat v Beethovenově pozdním období. Hammerklavier také vytvořil precedens pro délku sólových skladeb (představení obvykle trvá asi 40 až 45 minut, v závislosti na interpretačních volbách). Po koncertu odměnili posluchači interpreta dlouhotrvajícími ovacemi.

Jaromír Hampl Foto: IKS, Jaromír Hampl