Hořice – město kamenné krásy
Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická Hořice je jednou z nejstarších uměleckých škol a nejstarší sochařskou školou v Evropě. Byla zřízena v roce 1884 a tak letos probíhají oslavy 140 let od založení. Škola sídlí ve dvoupatrové neorenesanční budově v Husově ulici. Před školou můžete obdivovat secesní plastiku „Mrtvý Ábel“ Quida Kociána a sochu „Probuzení“ od Jana Štursy.
Vstupní brány do areálu školy zdobí galerie osmi soch výtvarných umělců působících v Čechách v průběhu osmi staletí. Autorem je prof. Mořic Černil (1859–1933), podle jehož modelů sochy v nadživotní velikosti vznikaly v žákovských dílnách: opat Božetěch / Petr Parléř / Matěj Rejsek / Paolo della Stella / Fischer z Erlachu / Ferdinand Maxmilián Brokoff / K. I. Dientzenhofer / Václav Levý. „Obor sochařství se zde vyučuje nejdéle v Evropě. Pohnutky k jejímu založení vyvstaly jako reakce na situaci v druhé polovině 19. století, v nebývalé konjunktuře těžby a zpracování pískovce těženého v lomech přímo v Hořicích a jejich bezprostředním okolí. Místo založení je zároveň dáno bohatou sochařskou a kamenickou tradicí regionu sahající do období barokního slohu a navazující na velikány, jakými byli Matyáš Bernard Braun a Jiří František Pacák,“ uvádí Ladislav Jezbera, pedagog a vedoucí oboru Sochařství. Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická (SUPŠSK) v současnosti vyučuje tři umělecké obory: Sochařství, Restaurátorství, Malbu a dva obory zaměřené technicky, Geotechnika a stavební obor Stavitelství a architektura. Maturitní zkouška musí být realizována za 18 dní, což třeba u náročné busty J. Gočára nebylo snadné. Dnešní sochařství není jen ruční práce. Používají se pneumatické nástroje, diamanty, vodní paprsek apod. „Také v současnosti stále platí, že jsou zde vychováváni odborníci a mladí umělci, kteří dále pokračují ve studiu a prosazují se ve svých oborech. Na vysokých školách uměleckého oboru pokračuje 60-90 % absolventů. Pravidelná jsou ocenění v malířských a portrétních soutěžích. Škola do značné míry ovlivnila české kulturní prostředí, zejména jako přirozené centrum uměleckého vzdělávání,“ dodává Ladislav Jezbera.
Významnými hořickými absolventy a později významnými umělci byli: Quido Kocián (1874–1928), Bohumil Kafka (1878–1942), Jan Štursa (1880–1925), Otakar Kubín (1883–1969), Karla Vobišová Žáková (1887–1961), Zdeněk Pešánek (1896–1965), Josef Wagner (1901–1957). Ze současných sochařů a zároveň profesorů sochařství studovali v Hořicích například Kurt Gebauer (1941), nebo Jindřich Zeithamml (1949). V budově školy je galerie děl studentů a pedagogů. Je zde model sochy Antonína Dvořáka, který je v Praze před Rudolfinem. Sochu vytvořil Josef Wagner. Bronzovou sochu vysokou tři metry dokončil jeho syn Jan Wagner.
Václav Levý zakladatel „moderního“ českého sochařství a učitel sochaře J. V. Myslbeka
v roce 1854 obdržel Klárovo římské stipendium a odjel do Říma. Římské období se stalo nejplodnější částí jeho života. Trůnící madona z roku 1857, dílo prodchnuté náboženským vytržením, zaujalo i papeže Pia IX. Quido Kocian, představitel symbolismu a secese, byl profesorem školy. Pro české umění byl znovu objeven až v 90. letech minulého století, kdy proběhla série jeho výstav. První pomník Bedřicha Smetany z roku 1903 navrhl Mořic Černil, první profesor sochařství na škole. Zvítězil v soutěži, které se zúčastnili Sucharda, Kocian a další, pomník realizovali žáci školy ve Smetanových sadech.
První písemná zmínka o těžbě hořického pískovce je z roku1661. Pískovec, který byl použit na dostavbu chrámu sv. Víta, opravu Karlova mostu, Národního divadla, Mlýnské kolonády v Karlových Varech, se stále těží. Kámen Ostroměř s.r.o. je jediný specializovaný podnik na těžbu a zpracování hořického pískovce, těží se v lomu v Podhorním Újezdě. Při nedávné rekonstrukci Negrelliho viaduktu se použil pískovec z Hořic. Měl nejlepší vlastnosti hlediska nasákavosti a mrazuvzdornosti. SUPŠSK ovlivnila celé město Hořice. Podpořila rozvoj místní tradice kamenosochařství, která proměnila veřejný prostor města. Nejvýrazněji to vidíme ve Smetanových sadech, krásném parku naplněném sochařskými pomníky, včetně prvního pomníku Bedřicha Smetany na světě. Sochařská škola také podnítila vznik hořické Galerie plastik, která pak několik desetiletí sídlila v budově školy. Tím ale úzké propojení těchto institucí nekončilo. Provázány byly také personálně a galerie získávala pro svou sbírku práce vzniklé na škole.
Hořická Galerie plastik stojí na svahu vrchu Gothardu a tvoří nedílnou součást unikátního sochařského areálu čítající na osm desítek pískovcových plastik. Byla založena již v r. 1908 jako umělecká odnož Podkrkonošského průmyslového musea. Galerie po svém založení získala první prostory v 2. patře sochařské školy, později byl na úbočí Gothardu zakoupen pozemek. V umělecké soutěži na stavbu vlastní budovy zvítězil návrh Otakara Novotného.
Plány překazila první světová válka. Vlastní budovy podle plánu arch. Jindřicha Maliny se Galerie plastik dočkala teprve v 70. letech minulého století, byla vystavěna v akci Z. Od počátku bylo hlavním cílem galerie utváření kvalitní kolekce moderních českých sochařských děl. Samotná galerie se pyšní především pozoruhodnou kolekcí autorských sádrových plastik a soch v ušlechtilých materiálech. Profesoři a žáci prováděli ve školních dílnách modely soch nadaných českých autorů v klasických materiálech – kararském mramoru, alabastru, hadci, žule i pískovci.
Řada těchto působivých sádrových modelů i definitivních soch se vedle dalších akvizic stala součástí galerijní sbírky. Jádro sbírky českého sochařství 1. poloviny 20. století tvoří soubor plastik, plaket a medailí 1. poloviny 20. století (mj. od L. Šalouna, Q. Kociána, B. Kafky, S. Suchardy, J. Mařatky, F. Úprky, L. Kofránka, J. Kalvody, J. Krepčíka, F. Bílka) a kolekce děl umělců klasické moderny (J. Štursa, J. Wagner, O. Španiel, J. Obrovský a další). Vymezený základ sbírky má mírný přesah do sochařství 19. století (díla V. Levého, J. V. Myslbeka, J. Maudra) i do tvorby autorů 2. poloviny století 20. (mj. V. Adamce, I. Jilemnického). Významně zastoupeni jsou rovněž sochaři, kteří působili v regionu (J. Vávra, V. Suchomel, F. Duchač – Vyskočil). Q. Kocian vystudoval hořickou školu, pak přešel do Prahy k J. V. Myslbekovi Vytvořil sochu Šárka, která získala v roce 1898 výroční cenu Akademie a výtvarná kritika napsala, žák předčil Mistra. Dotklo se to Myslbekovi ješitnosti a došlo ke konfliktu a Kocian musel odejít z atelieru. V roce 1901 vymodeloval sochu Abela, která měla velký ohlas u kritiky a usmířila jej s J.V. Myslbekem. Nedílnou součástí Galerie plastik je kolekce maleb a grafik, zejména autorů spjatých s Hořickem (P. Maixner, K. Vik, B. Dvořák, Fr. Gross, Q. R. Kocian – syn Q. Kociana).
V rámci oslav 140 let školy probíhá řada výstav akcí prezentujících vedle historie také současnost. Jednou z nich je výstava To, co zbylo v Galerii plastik.
„Velice nás těší navázání spolupráce s kurátorkou Ivou Mladičovou. Ta je významnou historičkou umění, která se dlouhodobě a důkladně věnuje tématu sochařství. Spolupráce s externími kurátory nám umožňuje přinášet do Hořic čerstvé pohledy na lokálně významná témata a zapojovat Hořice do širokého kulturního dění u nás.“ vysvětluje vedoucí Galerie plastik Anna Crhová.
„Výstava nabízí možnost uvidět, jaký vliv měla hořická škola na další směřování umělců v jejich tvorbě – to, co zbylo,“ dodává Iva Mladičová. „Pro výuku na škole je zásadní, že zde působí umělci, kteří aktivně tvoří a jsou zastoupeni na důležitých výstavách a ve sbírkách velkých galerií,“ říká o kvalitě výuky na škole Petra Zachovalová, ředitelka Městského muzea a galerie v Hořicích. Výstava představuje díla pěti absolventů hořické školy.
Současné práce KRYŠTOFA KAPLANA charakterizuje prolínání technicistní a tělesné formy s metaforickým významem transformativního děje.
MARKÉTA KOREČKOVÁ se odvážila k netradičním výrazovým formátům, některými evidentně předjímala dnes pro ni již charakteristické téma ženských rolí a rodinného společenství.
ŠTĚPÁN MÁLEK si již během středoškolského studia uvědomil, že klasická kresba a modelování jsou podpůrnou součástí svobodné umělecké práce. Již na hořické SPUŠSK začal projevovat zájem o konstruktivistické tvarosloví, jehož principy umělecky interpretuje dodnes.
Také v pozdějších pracích LENKY MELKUSOVÉ – jde hlavně o psychologické dětské portréty – zaznívá raný formující kontakt s kvalitní sochařskou tvorbou v autentickém prostředí hořické vily Josefa Wagnera, což jako samozřejmou součást výuky zprostředkoval Jan Wagner.
PETR STIBRAL se svými současnými site-specific pracemi vztahuje k závažným sociálním obsahům. vedla k vytváření volných uměleckých prací.
Součástí výstavy jsou i videozáznamy komentářů všech vystavujících. Uvádějí v nich vlastní očekávání při vstupu na SUPŠSK a hodnotí jejich naplnění. Videozáznamy přibližují ale i atmosféru dnešního stavu školy, a to díky výpovědím některých současných pedagogů – LADISLAVA JEZBERY, MARTINY HOZOVÉ a JANA POSPÍŠILA, – všichni jsou i jejími dřívějšími absolventy.
Hořice jsou nejen městem kamenné krásy, ale je tu spousta dalších zajímavostí – slavné hořické trubičky, motoristické muzeum a motocyklové závody 300 zatáček G.Havla, Masarykova věž samostatnosti. To už se sem nevejde a bude to v příštím článku.