Hořice – město kamenné krásy, sladkých trubiček i motocyklů

V minulém článku jsme popsali návštěvu Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické a Galerie plastik v Hořicích. V dnešním pokračování se můžete těšit na Masarykovu věž samostatnosti, Muzeum motocyklového sportu a proslulou výrobnu sladkých trubiček.

Masarykova věž samostatnosti je umístěna přímo nad městem na hřebeni Hořického chlumu ve výšce 408 m n. m. a vytváří tak Hořicím hezkou a zdaleka viditelnou dominantu. Věž měla připomínat vznik samostatného státu i hrdiny první světové války (z Hořic pocházela řada legionářů). Nyní slouží jako památník obětem světových válek i jako turistická rozhledna. Základní kámen byl položen 10. července 1926 za přítomnosti prvního prezidenta ČSR T. G. Masaryka. Plány na zbudování víceúčelové rozhledny jsou však starší, futuristické návrhy stavby se již objevovaly na pohlednicích z počátku 20. století po zakoupení pozemku hořickou Galerií plastik (1908). Projektu se na začátku 20. století ujal architekt František Blažek (1863–1944), učitel hořické sochařsko-kamenické školy a odborník na kamenořez, realizací stavby byl pověřen arch. Jindřich Malina. Stavba v prvních letech rychle pokračovala především díky nadšení všech zúčastněných, mnoho práce bylo vykonáno bez nároku na odměnu nebo pouze za režijní náklady. Sochařskou výzdobu navrhli Jan Vávra a Karel Lenhart, žáci Otakara Španiela, realizaci výzdoby provedl sochař Emanuel Malý (1892–1938). Na západním křídle od sochaře Jana Vávry jsou zobrazeny legie francouzské, ruské a italské, znázorňující odboj zahraniční, na východním od sochaře Karla Lenharta přicházejí tři motivy z odboje domácího – Přísaha českých spisovatelů, Prohlášení nezávislosti Československa T. G. Masarykem a 28. říjen 1918. Kámen na stavbu byl vytěžen v nedalekém lomu sv. Josefa.

Projekt počítal s výškou rozhledny cca 40 m, díky tomuto mohla sloužit i jako letecký maják na lince Praha – Varšava. Do roku 1938 byla vystavěna do výšky 25 m, od té doby se již na stavbě věže nepokračovalo. V průběhu německé okupace byly vlastenecké reliéfy zakryty. Z ochozu věže je překrásný rozhled na panorama Krkonoš i na Polabí. V západním křídle stavby je umístěna pietní síň, v níž jsou na vsazených deskách ze sliveneckého mramoru vytesána jména 813 padlých v 1. světové válce z bývalého hořického okresu. Po 2. světové válce přibyla další jména 128 obětí nacistické okupace, výzdobu doplňuje plastika Františka Přítele – Raněný vojín, vytvořená z růžového solnohradského mramoru. Síň ve východním křídle byla projektována jako Památková síň a dnes v ní je umístěna specializovaná expozice městského muzea, věnovaná odbojové činnosti.

V roce 1989 se stavba dočkala celkové rekonstrukce, Město Hořice několikrát zvažovalo dostavbu Masarykovy věže samostatnosti na původních 40 metrů. Naposledy se o tom vážně uvažovalo v roce 2018, v rámci 100. výročí vzniku republiky a stému výročí konce 1. světové války. Původně měla být dostavba hotová do konce roku 2020, pak se datum posunulo na rok 2022, avšak díky koronaviru se stavba neuskutečnila. V současné době se o dostavbě neuvažuje. Od r. 2000 zdobí prostranství před věží sousoší Legie za hranicemi, dílo Františka Duchače Vyskočila.

300 zatáček Gustava Havla

Nedaleko od Masarykovy věže je umístěn start slavného mezinárodního závodu silničních motocyklů 300 zatáček Gustava Havla. Startovní kámen představuje Gustava Havla na motocyklu. Závod se jezdí od roku 1936. Název vznikl z faktu, že po dvanácti kolech závodu ujede motocyklista na hořickém závodním okruhu přesně 312 zatáček.

Od roku 1968 nese závod jméno Gustava Havla, českého závodníka, který patřil mezi světovou špičku a tragicky zahynul v roce 1967. Na silvestra 31.12.1967 chtěl Gustav Havel odvézt na motorce do strašnické továrny Jawy kamarádům v bandasce zabíjačkovou polévku. Zapomněl ji však doma, a tak se pro ni vrátil. U stadionu Bohemians zhaslo pouliční osvětlení a do cesty bezprostředně před něj vstoupila chodkyně. I když jel pouze rychlostí 40 km/hod. nemohl už nic dělat. Na následky zranění hlavy zemřel týž den ve vinohradské nemocnici. Závodní okruh jsme projeli ne na motocyklu ale autobusem. Pro bezpečnost závodníku je v době závodu na trati rozmístěno 5000 bezpečnostních žoků.

Zámek-muzeum Czech Road Racing

 

Severovýchodně, 100 m od náměstí, stojí barokní zámek. Vznikl při přestavbě vyhořelého areálu pozdně gotické tvrze roku 1749. Do současné doby byl několikrát stavebně upravovaný. Po roce 1620 získal zámek Albrecht z Valdštejna. Po jeho smrti zde byli Strozziové, jejich erb zdobí vchod. Po smrti posledního příslušníka rodu připadl zámek vojenské invalidní nadaci. Nyní zámek vlastní město Hořice. V zámku sídlí muzeum Czech Road Racing (muzeum silničních motocyklových závodů). Připomíná se zde historie i současnost motocyklového sportu na přírodních okruzích, zejména pak tradičních závodů 300 zatáček Gustava Havla v Hořicích. V přízemí je zachycena chronologicky historie motocyklových závodů v Hořicích formou dobových fotografii, plakátů i různých trofejí. Exponáty se každoročně obměňují. Kromě závodních strojů jsou vystavovány i kombinézy, přilby a další součásti závodnického vybavení, které darovali známí čeští i zahraniční závodníci. Návštěvník si z každé epochy prohlédne i motocykly a zhlédne video.

V 1. patře je dominantou síň legend, největší prostor patří Gustavu Havlovi. Jsou zde vystaveny motocykly, na kterých závodil, trofeje, fotografie ze závodů i snímky rodinného charakteru. Připomínají se i další vynikající závodníci, rodák z Nové Paky, tovární jezdec Jawy Antonín Vitvar a další jako Bohumil Staša, Jiří Šafránek, Zbyněk Havrda. Zajímavá je motocyklová retro dílna z 30. let minulého století.

Hořické trubičky

 

Legenda vypráví o tom, jak jedna z místních kuchařek Líčková obdržela v r. 1812 recept odměnou za pohostinnost a ošetření těžce zraněného vojáka, snad kuchaře samotného císaře Napoleona. Dcera Líčkové, zvaná „trubičková bába“ předala své dovednosti dcerám. Ty úspěšně předvedly trubičky na hospodářské výstavě v r. 1879. Výstavu navštívil cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny přiženil. Kofránek výrobu zmodernizoval a trubičky uvedl na světový trh. Opustil výrobu oplatek v otevřeném ohništi, sestrojil zvláštní kamna. Nakonec přišel na myšlenku péci oplatky elektřinou. Přístroj představil na výstavě architektury a inženýrství v Praze 1898 a záhy i ve Vídni. Přístroj nechal patentovat. V elektrických plotnách se pečou oplatky dodnes. Vyvážel do Evropy, Ameriky i Číny. V hořickém muzeu je 65 vyznamenání, které za trubičky získal. Po jeho smrti v r. 1916 rozšířila velkovýrobu jeho dcera. Proslulost trubiček dosáhla vrcholu. Vedle Kofránka byli v Hořovicích i další výrobci-Dvořák, Čížek, Fejt, Hudský, Fabinger. Po r. 1948 byly všechny závody zrušeny. Výroba byla převedena do Pardubického perníku n. p., poté do Východočeských pečiváren, a nakonec do Průmyslu trvanlivého pečiva n. p. Praha. Po r.1989 byly dílny bývalých výrobců vesměs restituovány, některé rodinné firmy jako Kofránkova výrobu obnovily, zároveň se zrodily nové podniky na profesionální úrovni. Pouze ruční práce, kvalitní suroviny a nepostradatelné srdce místních obyvatel – to všechno přineslo v r. 2007 ocenění a označení CHZO (Chráněné zeměpisné označení) pro regionální produkt hořické trubičky. Znamená to, že pravé hořické trubičky se smějí vyrábět pouze v Hořicích.

Jaromír Hampl Foto: Město Hořice, J. Hampl